fuckbook

sobota 12. března 2011

Francie a Špáňo 2007

To jsme si jednou s Mazim řekli, že pojedem skouknout levandulová pole francouzské Provance a tak jsme na začátku července 2007 vyrazili. Levandulová pole jsme nakonec sice neviděli, ale zato jsem se nečekaně mrkli do Barcelony a zažili jsme celkem haluze…Toto je náš cestovní deník…Normálním písmem Dan, kurzívou Mazi…

Úterý 2.7. ….Intro…
4:02…Kiš, kiš, právě sedím ve stojícím vlaku v Bohumíně. Má mně, kulišák jeden, odvézt do Jihlavy za Mazim a jeho autonomní partou. Jelikož jsem pohodlné prase, tak jsem, po probdělé noci, vyjel autobusem ve 3:25 z prázdného busáku v Orlové do Bohumína, abych se tam(tedy zde) vnořil do tooto vlaku.
…21:12…hospa as fuck. Tejpek ve vlaku mi nabízel robotu finančního šuliňáka, nebo pojišťováka, kdo ví. Mluvím jako jihlavák viď. Sem přijel do Žroutalebek a tajně jsem vystoupil na opačné straně, než je většinově přijímáno. Mazi si mne vyzvedl a šli jsme za Chálošem. Následovala jízda na trubce kola, vybalení u Maziho doma, stavba za Edisonem a návštěva zrovna-zde-nahrávajících Pripyat. Poté oběd u Maziho (tatík hipík, mamka příjemná žena, oba vyzařující pozitivní energiju). Potkali jsme tejpka, který vypadal jako Charles Bukowski a to cestou pro slečnu Večeřovou a to jsme už přibrali i slečnu Králíkovou a šupejhlechuchůjupípičomoremaňana do letňáku. Mají daleko větší letňák, než je v Orlau, ale ten náš je víc útulný. Jo a šel jsem si měnit kačky a bylo tam buržó šlechtické duo, kteří měnili hafec eur za české(hafo moc). Jinak jsme už skoro snědli Lucčinu suprejchuchů buchtu. Toto je intro…

Středa 4.7. …Čekání na Godota…
Je 12:20 a sedíme ve vlaku do Reichu, přesněji do Markredtwitz. No a odtamtuď hurá (doufám teda, že hurá) do Francie. Vyjeli jsme ve tři ráno od Maziho vlakem až sem, do Chebu. V Karlových Varech bylo emo, na nádru seděl Radim z De*Reval, asi moc nepobral mé:“Radim, čus“ haha. Jinak jsme schrupli a mně se zdálo o punkové makovici. V Chebu nám chtěl týpek prodat chleba nakrájený v sáčku, který očividně předtím ležel pod řízky…Uvidíme, jestli bude nějaké tóčo s celníky. Dva teroristi jedou do světa…Jupí!!!
Celníci nás vpustili a to ještě netuší, že máme v báglech anthrax. Karlovy Vary se nyní jmenují Charles is boiling a padly první sojové suky, neboli kokina. Doufejme, že něco na start chytnem, už se pomalu blížíme k prvnímu zachytnýmu bodu...(Chybí mu čárka nad A v slově záchytnýmu…pozn. Kníže kokotů)-za tu čárku nemožu, to je tím náchylným Orlau dialektem!...Je to rebel!...Jsme v Německu a jdem na stopa do Bayreuthu. Šli jsme napustit vodu na hajzly na benzínce. Mařka za pultem mi dala klíče od slečněcích toaletek, asi vypadám jako žena. Třeba ten stop půjde líp. Mazuch vole koupil brot za 2 eura, je to teda buržoa, zvlášť, když z cizího krev neteče haha. Zve mně ve Frankreichu na bagetu, je to tak, je to bageťák…Kurwa, chčije as fuck, stojíme před Tepich Freundem a asi tady ještě chvíli posečkáme.

Čtvrtek 5.7. …Naděje umírá poslední…
Před chvíli jsme se vzbudili…Mizérie…Náš optimismus TROŠKU narušilo to, že jsme se od včerejška pohnuli jen kousek a to ještě po svých. Nikdo nám nezastavil! V piči…Snad to dneska bude lepší. Při hledání místa pro stan jsme se prošli po čerstvě pohnojeném poli, tak jsme voňaví. Pak našel Mazi v pohodě místo, tak jsme vztyčili stan a uklohnili fazole. Noc byla deštivá a do našeho narkopaláce (Mazi ho potom, co jsme ho postavili naimpregnoval, takže chemka jak to prase) kape…Je tu hafo slimáků…Útočí na nás…Máme jich plné boty…jdeme vařit snídani……Večer cca 23:00…Od snídaně (v 7:00) sme čekali do 10:00, než pak začlo pršet a šli sme se schovat pod most. Tam nám po chvilce zastavil džíp a hodil nás za Wunsiedel do města Trostau. Tam sme se málem zhroutili, chtěli sme to otočit dom páč humus (úpadek úpadku), dali sme oběd v podobě müsli a chleba, šli sme se vykálet na hajzlík s držákem na helmu(helmen ablage) a posléze ovoněni puchem sem zdvihl ruku a zastavil typos s jódlovacím autem. Hodil nás do Bad Breneck a odtud sme šli pěšky tak 3 km okolo gladiol a slunečnic a lilií a po chvilce Dan stopl fajn týpka, co nás hodil na výpadovku na Nürnberg do Bayreuthu(Bejrůt vole!). Tu sem zastavil matku dvou dcer (13 a 14 let), co se smála a frkla nás na nejbližší benzinu před Nürnbergem, kde sme se hned optali německýho páru, co jeli nach München a chtěli nám dát medvídky Haribo a ty nás hodili do Bejrůtu jak cyp, k odbočce do Nürnbergu. Zde jsme šli harakiri suicide way po dálnici pěcho na dálniční nájezd na Heilbronn, kde všichni frčeli tak 130 km/h a zastavila nám holčina, co vezla nějaký pyčoř, co byl přes celou zadní sedačku, takže sem jel jak s nožem u krku..Chtěla nám dát/věnovat deštník, ale my jako správní imidž punx sme ho odmítli..Hodila nás na Mc Bastardo Aral Autohof. Prvně sme obešli kamijoňáky a jeden nám slíbil, že nás ráno v 8:00 veme…Po 15 min. odjížděl...Hajzl! Potom espaňola rajdr nabořil lampu na parkovišti tak, že se ohla do 50°…Pak sme zevlili jak sviň a zjistili sme, že je to pěkně blbý místo na stop…Tak sem usmlouval jednoho frajára v červeném autě a ten řekl, že nás hodí po večeři. Mezitím přijelo český auto a tak se šel Dan pro sicherheit zeptat a sotva mu koukl do okýnka, čehuň se lekl, nastartoval a ujel…Hihi…Pak přišel náš slíbený šofér(mezitím začly pršet provazy vody) a frkl nás až před Heilbronn na Raststation. A tam se Dan zeptal v jedné transit dodávce jednoho českýho šoféra, což je náš nejlepší úlovek, páč nás hodil na Autohof až za odbočku na Karlsruhe, kde teďka klečím na kolenech a píšu tohle pod baterkou…Po cestě jen menší zácpa a teď po chlebu se sýrem jdeme chrupkat! Jupí!!

Pátek 6.7. …HALUZ…
Johohó, je něco kolem půl sedmé a zrovna jsme v Beure, už ve Francii hehe, no už ne tyjo, zrovna nám zastavil týpek a frčíme si to směrem na Lons le Saunier. V autě mu hrajou positive irie vibes a my jsme taky pozitivně nalazení. Proč? Konečně hoří kotouč a je nám tepleji. A taky to byly dneska slušné haluze. Ráno jsme stopli týpka, co nám dal čokoládu a hodil nás na benzínku před Baden-Baden, no a tam se stala věc nevídaná. Dal nám jen tak z fleku 20 Euro(odmítli jsme, ale nedal se), no mazec, jsme překvapení, ale rádi. Kdo vám dneska dá jen tak 600 kačen? Hodí se. Pak jsme uvařili jídlo, müsli se soymilk a čajík, na lávce, kolem které byly naházené stříkačky a skla, asi se tu dost fetí. Ještě nám vyzbyla voda na nějakou tu hygienu. Prázdné láhve nám dopustila hodná paní na recepci hotelu a my jsme vyrazili na stopa. Půlhodiny nic a pak haluz. HLUZ!!!Tři češi, punx. Milan z Bohumína, co hrál v Tvrďák Honza a teď osm let mieszká ve Francii, Kuba a Zuzka ze Zlína, kteří jedou do Francie hrát loutkové divadlo. Mazec! Tihle příjemní človíčkové nás hodili na tajňačku ve své rozpadající se dodávce až pod Besancon do Beure. Vyvaleni na matracích vzadu v dodávce, za poslechu Atari Teenage Riot a Amebix, cesta ubíhala příjemně a když začal mrkat Oskar, tak jsme z našich rohlíků v ksichtech už měli pořádné francouzské bagety!

Sobota 7.7. …Grenobleuááárgh…
Holahej! Sluníčko svítí a je hic jak cyp. Po reggae typanovi nám stopnul arab, kterému v autě hrál politický hipec a pak nám zastavila velice příjemná žena, která nadávala na nového fašo prezidenta Sarkoziho a dozvěděli jsme se příjemnou zprávu, že Grenoble je levičácké město. Hodila nás do Lonsu, kde jsme uvařili mňamku a umyli se u kohoutku s vodou. Nějaký maník se mně tam snažil naučit francouzsky, ale rozuměl jsem akorát MÉRDE haha. V Lonsu byl zrovna fesťáček na ulicích, divadla atd., ale moc jsme tam neobzajtovali, bo sme museli vyjít za město a najít spjoch plac. Nakonec jsme za městem našli neposekanou louku, tak jsme se brodili džunglí a pak jsme postavili stan, tak tak jsme to stihli bo začlo chcát jako sojové prase. Jinak jsme projížděli vesnicí Onans…Ráno nás probudilo slunko a venku modré nebe nad hlavou. Sešli jsme dolu k cestě a po chvilce nám zastavil hodně v pohodě pajdulák, ten nám koupil croissanty a bagetu. Dobře se s ním kecalo a navíc mu v autě hrála pohodová hudba. Hodný člověk a taky další, kdo nadával na Sarkoziho, že je všude hafec cajtů apod. Vysadil nás v Joudes, kde právě stojíme…Z Joudes nás vzal ukrajinský kamioňák do Villars, vesničky kousek před Lyonem. Tam jsme se na informacích poptali na netofrk a prej je ve zdejším kempu zadáčo. Tak jsme tam, vybaveni mapkou, vyrazili. A skutečně, net zadara a k tomu jsme si svátečně dopřáli nanuk. Po vyřízení naší obchodní korespondence jsme šli na stopa do Ambérieu. Na dva auta jsme dojeli do Chalamont, kde zkoušíme stopa u hřbitovní zdi…Odtamaď nás vzal tejpek do Ambérieu na výpadovku na Grenoble. Neskutečné vedro, žádný stín. Z výhně nás vysvobodí mužík, co maká v televizi a zaveze nás do Voiron (asi 20 km před Grenoblem) na peáge. Zde seru a napouštíme vodu. Taky absolvujeme pohovor s pány policajty. Jeden z nich vypadal jako Simír Gerchán z Kobry 11. Stopujem před peáge, zatím nic…stále nic…pořád nic…rozmrdaní na to jebem a plni zoufalství jako z Portlandu to otáčíme zpět a zastavuje nám hop-hipa gangsta s bejsbolkou v autě a hází nás do centra Voiron. Jsme v dupce. As fuck. Mno, hledáme vlakáč a tam kupujeme jízdenku do Grenoble…9,20€…Kurva, tak doufám, že za ty prachy půjde aspoň cviklístek. Ani to hovno…nešel. Vyloďujem se v Grenoblu a čekujem busové linky. Asi vyjedem ven za město. Cestou k zastávce busů míjíme obchod a chytne nás žravka a tak kupujem 2 pomeranče, sodovku za 34 centů (chemka jak kokůtek) a Mazipunk si kupuje pívo. Teď sedíme na Helllávce a máme piknik. Jsme zvířata…Uááárgh…A jak tak sedíme, zjišťuju, že tu mají pěkné slečny…Konečně si dopřáváme francé baguette/pain, což mi chybělo a celou cestu Německem sem se na to těšil. Zakoupil sem pivo značky „Van Pur“, docela dobrá chuť – za 0,83€, 12°. Měl sem na něj strašnou chuť, páč jak sme stopli punx v dodávce, co nás hodili do Besancón, týpek začal mluvit o pivu, že mu to chybí(a to jel 10 hodin), nu a já začal mít taky chutě…A po té mord cestě před chvílí…Cítím se dobrijánsky…Každých 10 minut jezdí bus # 1 do Pont Rouge, což je periferie Grenoblu, kam máme namířeno, aby sme se zkusili napojit na route nacionále # 75…3 busy už nám ujeli…a z toho 1 piva jsem nějak nakulený…škoda těch 9€, co sme zbytečně vyhodili za vlak...Uf…Tak sme dorazili na konečnou zastávku pon de la Craix a našli sme místo za křem vedle silnice nacionále # 75, což je v poho a jelikož ani mrak na nebi není, rozhodli sme se poprvé nevybalit stan! Je pěkný západ slunce, Dan vaří těstoviny s kečupem a kuskusem a semínkama a poté si dáme sojové mlíčko, uf…Dnes máme takový buržoá den a je to pěkné, takhle si odpočinout…Byl to mord. Cvrkaj tu cvrčci a komárů je hafele, všude jsou velehory, skály a zajíčci a zítra vyrazíme směr Sisteron. Jelikož nejedeme po dálnici, ale po menší silnici, máme možnost vidět pěknej francé venkov, kravičky a vlastně díky kixu na peáži veVoiron sme se celkem jukli do velkého Grenoblu, kam sme ani nechtěli. 1 jízda místním busem(kamkoli) stála 1,30€, a kupříkladu bud do Mens(vesnice, kde je anarcho komunita, kam sme původně chtěli, ale nakonec asi nic) – 50 km jižně od Grenoble stojí 3,20€ pro jednoho. Za 2 pomeranče, 0,5l plechovku 12° piva a 1,5l chemo limo sme platili v malém obchůdku 2,21€. Dokonce sme i viděli plagoše na nějaké hc/punk akce – prý tu jsou nějaké squaty (třeba na cestě zpět)…

Neděle 8.7. …Muchy…
El Šulíno zapomněl zmínit svůj gore grind kousek, hihi. Když jsme totiž vystoupili v Claix na konečné z busu, začlo se chtít Mazíkovi kakinkat a jelikož už nemohl dál a už kulil oči tlakem, tak to musel hodit za zídku k cestě. Nejlepší byli pohledy řidičů, co tam zrovna stáli(bo tam byl semafor a svítila červená) haha. Prasor Mazi ještě nevychytal, kam to poteče, když začne chcát a málem měl mokrý batoh. Batoh zachránil, ale do moči mu spadl opasek. Počůránek jeden…Ráno nás probudil nečekaný deštík. Do té doby dobře se spalo nám, kolem jen zvuky přírody a něčeho a bíle svítící štíty skal kolem nás…a komárů horda…Když jsme složili igelit a sbalili věci, šli jsme na stopa a zastavil nám týpek, který si chce vlastnoručně postavit eko-barák. Vyhodil nás v malé vesničce Clelles, kde kupujeme bagetku a obědváme. Máme pocit, jako bysme tu už byli. Dýchá tu na mně atmosféra filmu Muž, který sázel stromy…asi to je tou francouzštinou. Mařenka na náměstíčku prodává nějaký extra plesnivý sýr. Docela bysme si ho dali, ale už tak smrdíme hafec. Kolem nás létají hejna much. Po parádním obědu(slupli sme bagetu napůl za 1,10€) sme vyšli kopec z vesnice k přípojce na nacionálku do Sisteron…Po cestě Dan fotí scenérie, který fakt stojí za to, představ si ty malebný vesničky ve skalnatejch horách, prostě parádka! Po chvilce nám staví starý děda v malém autíčku a vypráví nám o utrpení partyzánů v II. Světové válce v místních horách…Vyhodil nás u motorestu v Chaix de la Haute a zde se na nás přesunulo obrovský hejno much, což byl brut, páč sme museli dělat neustálé Kung-Fu, což řidiči aut moc nechápali a čučeli…Nu a pak, pak se stala haluz všech haluzí. Po půlhodince muchmoření nám zastavil starý pán(včera mu bylo 60 let) jménem Philippe. Narodil se v Belgii, bydlel s rodiči v Anglii, potom šéfil banku v Athénách v Řecku a zná se snad se všema papalášema. Na zdi má fotku, kde je s belgickým králem…Nu a tak si představte, že teď ležíme ve splipech a trénách u něj doma na posteli a po parádní mega vege večeři, salátu a po vypití dvou buržó džusů dem chrupat…Vzal nás z Chaix de la Haute až do Aix en Provance, pár kilasů severně od Marseille k němu dom, do vesnice v horách. Má tu barák s bazénem, zahradou jak cyp, 3 psy(jeden se jmenuje Gipsy, druhý Milord a třetí nevim jak) a všude kolem jsou hory a vinice. Vyprávěl nám spousty příběhů, jak málem nemohl v dětství chodit, jak jeho rodina v belgických nazi nemocnicích ukrývala židy, jak stopem procestoval mládí a všechno co potřebujem i nepotřebujem sme dostali. Největší haluz na tom je to, že zítra jede očekovat barák, co kupuje blízko Tarragony, což je město kousek od Barcelony a veme nás s sebou. Za dva dny jede zpět, gže nás hodí zpět z Barcelony na silnic do Grenoblu(doufám tedy), což change our plan. Nu, na internetu sme našli směrovky na barcelonské squaty, kdež Dan má nějaké kamarádšofty a tak se tu juknem. Má tu být i demonstrace proti vyklizení nějakého squatu, což může být zajímavé! Kua, toto je šialené, co se může stát! Ještě teď tomu nevěřím…Ale to je právě ono, když jedete stopem, stávají se magické věci, které se vám jinak těžce stávají. Podobná věc se nám stala, když sem jel s tátou stopem též do Francie před 4 rokmi (bylo mi 14), když nám zastavil kamioňák, co kvůli nám poslal náklad vlakem, místo toho, aby ho doručil(jenom proto, že začlo pršet), vzal nás z Karlsruhe(Německo) do města Huttwill ve Švýcarsku(kde bydlel) blízko Luzernu, kde nám dal najíst, mohli sme se umýt a pak nám koupil lístky na vlak do Basileje…Dobří a speciální lidé ještě existují!!Takže zítra po 900 vyrážíme do Barcelony!Peklo!Věř,nebo zemři! …La gran ciudad, de Barcelona de Karcelona haha…je to tak, neplánovaně, ale o to víc rád se zase nadechnu svobodnějšího vzdoušku barcelonského…Mazi prasor zapomněl zmínit, že mu náš hostitel asertivně oznámil, že smrdí(to už bylo po sprše a já nic necítil, holt už asi máme znecitlivělé nosy). Každopádně sprcha byla parádní. Jinak mazec no, typan má auto, kde jen zmáčkne čudlík On a jede, jen dobržďuje. Buří mu to napůl na gas a napůl na elektriku. Jo a taky jsme se trošku prošli s pesy po okolí. Krása, vedro, megahmyz. Zítra do ESP…

Pondělí 9.7. …No desalojo a La Opera!...
Hola, sedíme teď na obrubě před squatem „La Opera“, který se má vyklízet. Všude kolem jsou barikády, u nich policajti. Posprejovaný zdi parádníma grafáčema, všude spousty punx a je to tu…nu husté. Pro mě to je dost haluz přechod- z osamělých hor do obrovskýho města plnejch malejch uliček. Dle adres jsme zjistili metro stanice u kterých squaty jsou a zakoupili jsme metro lístek na 10 jízd za 6€, což je v poho. A tak prvně jsme jeli na stanici Carelliet k tomuto squatu(La Opera) a zjistili sme, že demonstrace proti vyklizení squatu byla včera a squat polizei nevyklidili. Takže celý dnešek je ulice okolo squatu zabarikádovaná a venku jsou vytahané matrace, kde všichni popíjí, hrajou karty, hry a jezdí na koloběžkách a povídají si. Je jich tu asi okolo 50. Mluvili sme s týpkem, kterej nám řekl, že ve squatě „La Papa“, kousek od stanice metra Sagrera, bydlí nějaký čech, tak sme se tam vydali. Jeli sme přes celé město a ve squatě nikdo nebylo či co, páč sme tam bušili jak sviň a nic. Takže sme jeli zase zpět…Taky sme kupili bagetu, která tu stojí 0,70€, což je levnější než ve Francii. Hodný pán Philippe nás hodil až do centra města, což je v poho a ve středu ráno nás vyzvedne na letišti, kde máme sraz a hodí nás zpět do Aix en Provance. Takže dnes ještě nevíme, kde přespíme, ale má tu prý být koncert, tak snad něco vykutíme. Přinejhorším přespíme tady…Nebo přinejlepším, nejradši bych tu zůstal a podpořil blokádu…Na Španělsko je tu lidí málo, ale spoko. Některé poznávám z minula. Zase se tu cítím v pohodě, je tu ten onen svobodnější vzduch…Zase se zde sešli lidi témeř všech věkových kategorií, což je paráda!...Je asi půlnoc a jsme zhašišováni. Spolu s ostatními jsme postavili barikády(jinak kolem barikád byl vylitý olej ať se cajti kloužou haha) a kecali s lidma. Hlavně se super mařkama Laurou a Laurou a Rullón. Lidi vytáhli apce a bicí a hrajou na ulici. Teďka sedíme/vyvalujem se před squatem a budeme před ním spát. V 6:00 by prý měli přijít cajti tak uvidíme. Jinak La Opera už funguje několik let(8) a je to velký squat. Uvnitř tělocvična na koncerty a jak už psal Mazi, všude tu jsou super grafáče, šablony atd..Co se mi nelíbí, ale co jsem o Španělsku věděl, je to, že si tady lidi celkem fetí, no ale co už. Všechno má svůj rub a líc…a každému co jeho jest… …Tak tu sedíme, jsou čtyři hodiny ráno, bylo nám řečeno, že si odsuď můžeme cokoliv vzít, vzal jsem si pár plakátů a knih. Podařilo se mi rozhodit nějakou stolní hru, bylo mi řečeno, že jí nemusím uklízet…A tak tu sedíme, lidi vypadají štastně, ale něco ztrácejí, my jsme se nicotnou částí své existence stali součástí zániku tohoto squatu. Každý z několika lidí co tu jsou zapsal něco do pamětní knihy La Opery. Čekáme na cajty. Možná přijdou, možná ne. Za jeden vystěhovaný dům, nechť je obsazeno dalších tisíc! Okupa y resiste…Z tohohle místa mám zajímavý pocity, o kterejch sme se bavili s Danem, že tu ti lidi něco vydobili, však anarchismus ve Španělsku sahá hodně hluboko do kořenů jejich historie. To byste museli vidět. Jsou 4 hodiny ráno, povídáme si tu a všichni jsou vyplesklý z existence skleněné fajfky. A tak sem šefíkovi(složité jméno měl a já mu neporozuměl) věnoval jednu svoji, co sem měl s sebou. Hašiš tu stojí 2€(jako u nás krabička cigaret). Haluz. Jdeme spát.

Úterý 10.7. …Barcelonění…
Kykyrý, debo zpívá a blbne, zrovna s(Mazuch má deja-vú)edíme na kopci nad Barcou a relaxujem. Vyměnil jsem ponožky a triko. Ráno jsem se probudil ve squatu na matraci, v noci nás šefík zkykýřený(byli všichni vyjukaní, ale jinak hodně v poho) přikryl a spalo se nám fajn. Mazimu se vstávat nechce…Zevluju před squatem a pokecávám s šefíkem, jinak jsem si teď vzpomněl, že jsme včera poznali fajn holku ze Švédska, která si tu obsadila barák, ve kterém nemá ani koupelnu a žije tam sama. Připomíná mi vzhledem Lolu z Prahy…Cajti nepřišli…Rozloučili jsme se tedy s lidmi ze squatu a pak jsme se vydali do Grazie do DIY Ataku, který, jak jsme na místě zjistili, už neexistuje(později se dočítám, že z finančních důvodl skončil)…napiču…Tak jsme se popošli kousek na Plaza del Sol do infošopu Info Espai, kde jsme zadáčo mrkli na tučňácký net a pak jsme vyrazili metrem na Plaza del Sant´s, kde se nachází infoshop La Ciutat Invisible. Hodně knih, trik apod.. Samo sebou také srpy a kladiva…už jsem si tady na to zvyknul, ale ani za soju se mi to nelíbí. Za rok se tu toho hodně změnilo, nějak ubylo anarcho nápisů na zdech, lidi tady říkali, že tu je nějaký nový zákon ohledně squatování, v jehož důsledku bylo v době nedávné mnoho squatů vyklizeno. Nakoupili jsme pohledy a jelikož máme ticket na 10 jízd metrem, tak jezdíme různě po Barceloně a zevlujem. Skouli jsme katedrálu Sagrada Familia(samo, že zvenku), vítězný oblouk, no a pak jsme cestou sem v metru málem usli. Dojedli jsme emo-chléb(má velice ostré hrany, daly by se jimi podřezat žíly) a trochu požonglovali a zamuzicírovali. Já teď jen tak sedím a Mazi někde běhá kolem. Vlastně až teď jsem si uvědomil, že tu není…Dan zapomněl říct, že sedíme na kopci, ze kterého vidíte Barcelonu úplně celou a hlavně moře…To mně úplně uklidňuje. Slunce zapadá, úplná romantika…Včerejšek byl fakt intenzivní, prostě sme přišli mezi úplně cizí lidi(většina z nich ani neumí anglicky) a oni nás vzali mezi sebe, o všechno se s námi dělili, jako bysme byli součást. Bylo fajn vidět, jak to tady funguje, zatímco v celé Čr je jediný squat(který je jen tak napůl), tady, jen v jediném městě jich je…nu prostě hafo(100?). Je to taková zkušenost a cítil sem se fajn, když sme pomáhali stavět barikády proti policajtům…Vidíte tu soudržnost a organizovanost, zatímco u nás se pomalu a jistě punk stává jenom hudební a módní záležitostí. Hrát hudbu co frčí, nejlíp disbeat, nebo metalcore, mít správný hadry a plno keců…Ale kdo něco dělá, zatímco ostatní hrají hry na „vojáčky“?(U nás to je čím dál víc jen protest pro protest…a protest, který se stává jenom protestem pro protest není protestem…heh…pozn. Danito)Byl to pro mně šok, ulice plné politických graffiti a z lidí číšila ta věc…ta věc…V anarcho-info-shopu sem si koupil tričko na památku a škoda jen, že všechny knihy tu jsou ve španělštině. Kdyby tak takové věci fungovali u nás. Jak říkal Dan – tahle země ve mně probouzí moje idealistický pudy. Když všechno vidíte, prostě máte taky chuť přidat ruku k dílu! U nás celá scéna visí jen na pár jedincích…Barcelona je fakt krásný město a stojí za to si semka udělat výlet. A stopem to je z Francie kousek…Možná budete mít štígro jak my, že někoho fpoho stopnete. Před chvílí mi volal Philippe(pán, co nás sem hodil), že nás zítra vyzvedne v 10:00 na letišti a veme nás zpět…Tak sme rádi. Ale bude mi tu ten duch asi chybět. Na druhou stranu se těším, až přijedem domů…Sem zvědav, jak půjde cesta zpět…

Středa 11.7. …Cesta zpět…
Nuže, po malém nedorozumění jsme se setkali s Philippem na letišti a v 10:20(ještě sme se zdrželi na parking platzu, páč se ztratil líste) vyjíždíme směr Marseille. Tuto noc sme strávili v botanické zahradě na onom barcelonském kopci na lavičce pod širákem. Moc sem se nevyspal(1 hod. spánku) a navíc mně štípl moskýto přímo do očního víčka, což bolí jak sviň. A tak se loučíme s tímto krásným městem…Rozhodli sme se, že pojedeme domů už dnes(Philippe nás zval ještě na noc k němu domů) a tak nás vyhodil na sjezd z dálnice kousek od Aix-en-Provance. Loučíme se s mockráterým díky a za chvilku nám zastaví zjevoněk, co bydlel kusok od Jouques u Pertuis, povídá nám, jak taky dřív stopoval po Evropě a potom se rozhodl, že nás hodí až do Manosque(zajížďka pro něj asi 30 km) a udělal nám radost. Poté po chvilce nám zastavil klučina, co poslouchal metalcore, před měsícem byl ve Španělsku na koncertě Metalliky a za týden jede do Peště(Hungaró) na nějaký big fest…Na autě nálepku Mc Donald Pass. Hihi. Frkl nás asi 10 km od vésky Voix, poté nám staví černoch jak bota , zedník a zve nás k sobě domů, jestli u něj nechceme pojíst a přespat(je 17:30), my s díky odmítáme, protože to chceme zkusit ještě dál a vyhodil nás v Peyruis. Poté nám zastavil další dělňas a frká nás před Sisteron…První člověk, který smrděl víc než my. Odtamaď nás vzala paní, která na nás neustále něco frantila a my se jen smáli…V Sisteron nás vyhazuje a je to moc pěkné městečko ve skalách s pevností na kopci. Procházíme ho pěcho až na kraj a zde nám staví pilot letadel, kterej nás hodil do Laragne Monteglin, kde teď sedíme na ukrytým odpočívadle pro karavany a děláme si hody. Těstoviny+fazole+kečup. Po cestě sem jsem se seznámil v jednom baru, kde sem šel pro vodu s Pierrem, starým pánem, co nám popřál mnoho úspěchů na cstě. Takže první den máme za sebou…Nojo, noc byla tak trochu do probdělosti, byli jsme trochu vystihaní, celou noc něco kolem nás chrupkalo(je tu hafo toulavých koček a mega potkanů), ale ráno jsme zjistili, že jsme v zahradě zavření…Já se divil, že tu nejsou žádní lidi. Po hygieně jsme dali přelézačku přes plot a skoukli východ Slunce nad Barcou- krása, no a pak už šupky dupky do metra a z metra do mašinky na letiště. Na letišti jsme našli terminál British Airways, kde jsme měli čekat a tak jsme čekali. Šel jsem na hajzly napustit vodu, našel jsem juchajdu a jak jsem se vrátil tak naproti Mazimu seděla mařka, měla nohy nahoře a dloubala se v nose…Pak přišel Mr. Philippe a my jsme vyjeli. Ještě jednou mu moc díky! No a pak už to jelo tak, jak psal Mazi. Tadyhle jsme konečně přivoněli k levandulím a je to vůně parádní! Nemohu se nabažit, před chvíli jsme dopili Zapata café a už se stmívá, tak půjdem spát.

Čtvrtek 12.7. …Haluz strikes again!...
Večer jsme dali sprchu u kohoutku s vodou a pak ulehli na naše lóže. Obloha byla nádherná, jako modrá plachta plná malých dírek. Spalo se fajn(i když stále nechápu, proč mi uprostřed noci Mazi chytnul hlavu a začal se mnou třískat…ráno si nic nepamatoval…někde se pacifista jeden musí vybít haha) a ráno jsme udělali müsli se soymilk a kávu. Nějak Mazimu zachutnala kulišákovi hehe. Na stopa jsme vyšli tak kolem deváté a zastavil nám typan v dodávce, co nás hodil až do Grenoblu. V autě mu hrál hipec, ve kterém se až v neuvěřitelné frekvenci opakovala slova „madafaka“ a „gangsta“. Z Grenobleeeuargh, kde nás vyhodil na periferii, jsme se busem dostali do Voiron. Že my chuji jeli předtím vlakem, busy jsou daleko lacnější a docela luxus. Z centra Voironu jsme si dali procházku za město na výpadovku na Bourg en Bresse. Sníme o dortíkách a ve snech je jíme. Za Voironem nám staví mužík, co nás hází do Chirens a z Chirens jedeme dodávkou, ve které to smrdí jako my, do Les Arbets. Tady jsme dostali šmak na pomeranče a tak jsme je šli koupit. Když je šel Mazi zaplatit, prodavač začal frantit a my jen stáli a hovno rozuměli. Řekli jsme mu, že jsme z České republiky, on se na nás chvilku beze slova díval a pak nám přihodil k pomerančům jeden banán gratis, díky mu. Hned jsme to zbagrovali a vyšli jsme za město. Tam nám nikdo nezastavoval a tak jsem přemluvil Maziho ať jdeme dál. Ten sice trucoval, ale šli jsme haha. Tyjo, v každé malé vesnici tu mají kérovací a piercingové studio…V další vesnici nám zastavuje příjemný člověk, který vypadal jako herec Táborský. V autě mu hrála příjemná hudba a nás to ukolébalo, takže jsme usli. Já jsem si ve spánku poslintal rukáv. Člověk to byl hodný a hodil nás ještě 15 km za Ambérieu, kde bydlí, směrem na Bourg. No, teď mi vlastně došlo, že ta storka s pomeranči a banánem se stala tady a ne v Les Arbets. Jsmev Pont d´Ain, kde je total rozmrdaná cesta a vycházíme za město. Za městem nám zastavuje pohledná mladá slečna a vyhazuje nás za Bourg en Bresse na odbočce na Lons le Saunier. Cestou potkáváme nějak moc mrtvých zvířat…Vytahujem cedulku Lons, s kterou jsme tady začínali a po chvíli se stane štěstí! Zastavil nám německý kamion, který řídil strašně pohodový a dobrý člověk, turecký řidič Ali(Pak nám ukazoval občanku, že mu je 36 let a jmenuje se Ali Bemiri). Má sedm sourozenců a 5 let chodil do školy v Turecku a pak v Německu. Po chvilce se nás ptá, jestli si dáme kávu a my, že jo a on za jízdy na vařiči uvařil v konvi vodu a do kelímků nám zalil kafe. Spálil jsem si jazyk, jsem nešika. Povídali jsme si, nechápu, že si ještě vzpomínám na něco z němčiny a v místě před Lonsem, kde jsme na začátku našeho vejletu spali, se nás ptá, jestli hulíme a my, že jo a tak nás zhulil hašišem. Říkal, že ho kouří už 20 let a jinak, že v Turecku každý šňupe koks. Cesta byla veselejší a při odbočce na Lyon, kde měl odbočit a vysadit nás, se jen usměje a jedeme směr Besancon. Cestou ho učíme jak se řekne česky dobrý den, dobrou chuť atd. Besancon se blíží a nakonec jsme v něm. Zastavujeme někde na periferii a Ali dělá hranolky, vytahuje chleba, sýr a olivy. Pak na chvíli odběhne s železnou tyčkou v ruce někam pryč, protože se tu pohybují nějací podezřelí lidé a pak usedáme ke stolku z praktikáblů a jíme. Ali nám říká, že by nás rád hodil až za Belfort, ale že nemůže, protože ho jeho šéfík sleduje přes GPS. Nevadí nám to, jsem rádi, už tak jsme díky němu ukousli další velký kusanec cesty a o všechno se s námi ochotně podělil. Říkal, že má radost, když se s lidma může podělit a že i ten chléb chutná daleko lépe, když se o něj rozdělíte, než když ho máte jen pro sebe. Po jídle nás odváží za Vesoul na výpadovku na Mulhouse, kde se na parkplatzu u cesty loučíme. Třeba se ještě někdy potkáme. Dobrý člověk. Potom, co Ali odjel, jsme se vydali hledat místo na spaní. Je něco po jedenácté a je tma jak v psovi. Málem se zamotáváme do megapavučiny s megapavoukem a já si drásám trny kož(samozřejmě, že nechtěně, nejsem emo haha – nic proti emu, mám ho rád, ale ne ty ubrečené apolitické mainstreamové sračky, co nemají ani hudebně s emem nic společného, jen další trend…no odbočka). Uleháme na posekaném trávníku u nějakého baráku, koukáme na hvězdy a usínáme. Ráno vyndáváme slimáky z bot a kolem šesté děláme polévku. V tuto chvíli Mazi črtá cedulku Mulhouse(D)…a vyrážíme…

Pátek 13.7. …Láska, mor a anarchie…
Je pěkná kosna, a tak doufáme, že brzy zahoří kotouč. První nás bere člověčina v pick-upu a sadí nás dovnitř. Hodí nás do Belfortu a je to rodeo. Po chvilce stání nám v Belfortu zastavuje typan, co veze nějaké dobroty. Tady to začíná…Domlouváme se, že nás vyhodí na benzínce před Mulhouse. Paráda. Nechápe, že jedeme stopem a směje se, pohodička. Do doby než tu benzínku projede se slovy, že nás vezme na lepší místo…Centrum Mulhouse! O KURWA JA PIERDOLE, PRZEJEBANE!!! Bloudíme, nevíme, kde jsme, nikdo nemluví anglánsky, jedem chvilu busem, bloudíme, dezorientace, trháme lidem jabka ze zahrad, deprese, kopřivy, trny, dálnice, pole, zoufalství…5 hodin pičoření, teplo jak v sauně, nervy v piči. Když jsme uviděli tu benzínku, na kterou jsme se vraceli, byl jsem šťastný jak malé dítě. No musím říct, že i když to bylo pěkně na piču, tak to je přece jen v poho. Dobrodružství. Cestou jsme dokonce narazili na bunkry z první světové války. Pak už to šlo spočko na dvě auta do Bruchsalu. Tady jsme potkali polského válečníka Piotra z Krakowa, který střílel z kalašnikovu, chodil po rukách ze schodů a jedl jen sušenky. Jel stopem někam a stopem taky už projel skoro celý świat.V pohodě typan. Teď vaříme a chystáme se spát. Jo a ještě jsem zapomněl na jednu věc. V Mulhouse jsme se ptali dvou černochů na cestu a ti nám zaplatili bus na předměstí a my jsme byli atrakcí pro celý bus hihi. Dnešek byl famfár, byla to zkouška, poněvadž se nám do teď poštěstilo(až na ten začátek), prostě protiváha. Už na to skoro nevidím, páč je tma. Uvařili sme si polívky a pakl kuskusu s rajčattlakem, gže sme nachálený. Mám spálený nohy a nos a vyměnil sem si hadry. Za celou cestu sem použil 3 trička a druhý kraťasy sem si vyměnil jen tak, aby to nevypadalo…Mám takovej pocit, že to zítra půjde dobře! Taky sme se umyli. Hihi, týpek, co nás hodil z Mulhouse do tankstelle u Freiburgu nám dával 10 Euro, ale odmítli sme. Potom a z tama nás frknul nějaký big boss chief v BMW luxus jak sviň a frčeli sme si to 230 km/h…Spíme na benzínce. Ale ten Mulhouse brut byl pekelnej. Dneska je pátek třináctého! Whatta psychobilly day! Hell yeah(teď jsem to teprv zjistil). Taky sem stihl pokálet parapet motelové kuchyně hihi.(Je to prasor…)

Sobota 14.7. …Doma…
A je to tu zas…Haluz…Ráno sme vstali, uvařili sme soya mlíko s müsli(zbytky) a hrnek mexickýho Zapatista kafe. Obcházeli sme kamiony, auta, ale nikdo nic. Pak přijeli dva kluci(stopaři) z New Yorku, hodili sme krátkou řeč, dostali sme chleba a borci jeli do Dortmundu(na jinou stranu než my). Tak jsme stopovali dá se říct pospolu, ale oni s jinou cedulou. Byli to šoumeni a tak u toho skákali, dělali divadýlko, prostě sranda, některý lidi pobavili, ale někdo to nepobral…My volíme slušný způsob a pouze se u stopování culíme a zubíme…Hihi, nu po dvou hodinách jim zastavil nějaký týpek a tak odfrkali…Sme sami…Po půl hoďce zastavilo malinký autíčko(Peugeot 206 nebo tak nějak –takový to starý) s francouzskou poznávací značkou a z něho vystoupil starej pán s báglem – už třetí stopař, co sme na tomhle fleku potkali). Za volantem slečna…zavře dveře a…zastavuje nám! Jupí! Nemá však zadní sedačky, tak usedám(spíš ulehám) do kupy věcí v kufru…hihi…Když nám pak říká, že jede až na Ukrajinu…Uff, sme štěstím bez sebe! Takže dnes už budem doma! Jo crusties z New Yorku byli šoumeni, místo cedulky měli velké papundeklové leporelo a taky jeli z Barcy. A slečna se jmenuje Gudi a jede na chvíli do Čr, pak na Slovensko a dále do Rumunska a na Ukrajinu pozorovat vlky a medvědy. Hodí nás asi do Klatov a odtamtuď uvidíme, co budeme dělat…Tak jo, Gudi je velice příjemná mladá slečna, co se rozešla s přítelem, který je nyní ve vězení a ona se rozhodla, že vyrazí do světa. A má šílené auto. Dveře má polepené ulitami od šneků, uvnitř má v palubce voskem zalité kytky společně s víčky od piv a všude jsou poházené kazety. Cestou posloucháme oldskůlovní dubík(mám rád!!!), francouzský fotrpunk, avangardu, folk a úvodní melodii Knight Ridera…hodíš nás domů Kite?Haha…Gudi nás hodila do Klatov, jsme do jupí. Jdeme na vlakáč a zjišťujeme vlaky. Koupi lístku nám prodlužují tři starší mařky, které si stěžují, že nemají ve vlaku čalouněné sedadla. No nakonec nasedáme na vláček do Plzně. V Plzni kupujeme kofču(uáááárgh!) a frčíme do Práglu, kde Mazi zůstává se Sattu. Vlak má zpoždění a tak se stihnu jen pozdravit se Sattu a letmo rozloučit s Mazim a naskakuju na skoro odjíždějící vlak do Bohumína. Zrovna jsem za Olomoucem. Už se těším dom. A taky jsem zvědavý na kazetu Risposta, kterou jsem dostal v Jihlavě od Miruuse a doteď sem si jí neměl kde pustit a tahal jsem ji s sebou haha. V kupéčku se mnou sedí starší chlápek co mně pozoruje vražedným pohledem, jedna mařka a tak třicetiletý týpek vedle mně, co si tu mařku naproti tajně fotí na mobil…asi bude doma onanovat…No za chvilku bude konec téhle rošády. Bylo to super, poznali jsme spoustu fajn lidí a míst, dík Mazimu, že jsem s ním mohl sdílet cestu(a igelitové lóže haha) a že to se mnou vydržel haha. Příští rok Norsko! Salud a ať žijou cestopunx!

Vyšlo v zinu V prach cest č.1

Žádné komentáře: