fuckbook

sobota 12. března 2011

Georges Brassens

Georges Brassens - Masakr (Hécatombe)
Porvaly se vám trhovkyně
Na rohu v naší ulici,
Snad kvůli ňáký zelenině.
Přišli to řešit četníci.
Neměli ovšem šťastnej nápad,
Když pěšmo nebo na koni
Začli se mezi baby sápat
A nabádat je k pokoji.

Poněvadž co svět světem stojí,
Jak jde o to bít chlupatý,
Lidi se vždycky rychle spojí,
Ten cíl vezmou za svatý.
V tomhle jsme asi všichni stejní;
Tak i ty ženy v přesile
Vrhly se na sbor policejní
A bily, bily zběsile.

Koukal jsem z okna na žandáry,
Kamení na ně pršelo
A já už v duchu viděl máry,
Na těch by jim to slušelo.
Povzbuzoval jsem fízlobijky
Hip, hip, hurá! a Do toho!
Byly to vskutku vzácné chvilky, 
Kdo scházel, přišel o mnoho.

Tu padl můj zrak na fúriji,
Co donutila kaprála
Potupně řvát Smrt policii!
A jak se tomu nasmála...
Tu zase jiná křičí: Lehni,
Ty kluku četnická!
Sevře mu hlavu mezi stehny - 
Byla to muka nelidská.

Nejstrašnější však rány padly,
Když jedna nahá napolo
Jala se obrovskými ňadry
Bít uniformy okolo.
Divadélko to bylo pěkné,
Nezatleskal by jenom snob.
A každej pamětník vám řekne:
Nejhezčí masakr všech dob.

A vrchol všeho - ještě aby
Podtrhly bitvu vyhranou.
Zamyslely se milé baby
Nad závěrečnou pohanou.
A poté s planoucími zraky
Už prostě jinak nedaly,
Než že jim urvou mužné znaky!
Marně však ňáké hledaly...


Ve Francii ještě chvíli zůstaneme, ale od hip - hopu se přesuneme k folku. Georges Brassens (22. října 1921 – 29. října 1981) vynikl nejen jako básník, ale i jako osobitý a hlavně srozumitelný filozof. Ve svých textech se otírá o zákony, společenské uspořádání, policii a vše to koření vulgarismy, ale nepoužívá je jen tak zbůhdarma, je v tom něco hlubšího a to porušování tabu. Mluví hlasem lidu, jeho písně však nikdy nejsou oplzlé, nebo nevkusné, každá z nich obsahuje závažné morální poselství, k němuž Brassens jde někdy přímo (Umřít pro myšlenku - Mourir pour des idées), jindy oklikou (Byl jednou jeden goril - La gorille). A je to morálka v nejzákladnějším smyslu slova, žádná plakátová konkretizace Fuj sem - Hurá tam! Morálka jako obyčejná lidská snášenlivost, morálka jako soucit s uraženými a poníženými, morálka jako pochopení pro slabosti bližních. Jen blbost je postavena mimo zákon. 
Obyčeje, zvyky, zákony a tabu - zdá se skutečně, že ve stupnici tvrdosti ohrádek, jimiž je člověk určován, dvě poslední provokovaly Brassense nejvíce. Ovšem s takovým postojem ke světu a takovým výběrem slov jsou téměř vždy a všude spojeny počáteční obtíže. Chvíli trvá, nežli někdo kompetentní vyhlásí autora za básníka a spisy za poezii. Ale potom! Studenti filozofie začnou psát diplomové práce (do roku 1982 bylo jich na téma Brassens zaregistrováno patnáct!!!), specialisté začnou počítat frekvenci podstatných a nepodstatných jmen a bystré hlavičky se rozhovoří o kácení model, strhávání masky společnosti, borcení mýtů, políčku šosákovi, výjimečném nonkonformismu... Brassens ale říkával: Já si jen píšu písničky.
A tak když mu v sedmdesátých letech nabídli vstup do Francouzské akademie (na základě udělení Grand prix za poezii v roce 1967), pravil: "Umíte si mě představit s mečem v ruce a dvourohákem na hlavě? (Toť slavnostní odění francouzských akademiků.) Já musím zachovat věrnost svému publiku. Kdybych do akademie vstoupil, znamenalo by to, že na ně kašlu."
A když mu nabídli proslulý řád Čestné legie, řekl: "Záliba v takových hračičkách je znakem podprůměru. Nemám zájem."
Zato dopis, který dostal od kolektivu pařížských prostitutek, musel ho myslím doopravdy potěšit. Dámami mu v něm mimo jiné sděleno: "Drahý Georgesi Brassensi, my, děvky, vám vyslovujeme svůj dík za ty krásné písničky, které nám pomáhají žít..." 
Teď trochu ze života.  (Přepsáno, stejně jako většina textu tohoto příspěvku, z knihy Brassensových textů Klejme píseň dokola, za kterou stojí Jiří Dědeček, který Brassensovy texty překládá - Doporučuji.)

"Brassens (Georges), francouzský zpěvák narozený v Séte v roce 1921. Autor poetických písní plných vznětu a nonkonformismu."

Tu ulici v Séte dvakrát přejmenovávali: po jeho smrti z rue Henri Barbusse na rue Georges Brassens, ale když se tam v domě číslo 54 narodil, nesla ještě název rue de l´Hospice. 
Skončila první světová válka a do sousedního domku se přistěhovala vdova po padlém Adolphu Comtovi, Elvira Dagrosa. Bydlila v něm s rodiči a sedmiletou dcerou Simone až do 4. prosince 1919. Toho dne si ji totiž vzal za ženu Jean Louis Brassens, zedník, při němž ve válce stálo štěstí. A neopustilo ho ani nyní - 22. října 1921 narodil se jeho ženě  Elvíře syn Georges. (Z tohoto městečka v Lionském zálivu na břehu Středozemního moře pochází rovněž jiný velikán francouzské literatury, Paul Valéry (1871 - 1945), spisovatel a básník.) 
Brassens prožil v rodném městě záviděníhodné mládí - koupal se v moři a maminka mu zpívala (jak by ne, vždyť byla původem z Neapole).
Ve škole, jak už to tak chodívá, začal psát básničky pro děvčata. V té činnosti ho velice podporoval profesor francouzštiny Alphonse Bonnafé, muž, který o mnoho let později sklidil sladké ovoce své práce, když sám uspořádal a krásnou předmluvou opatřil výběr z Brassensových textů.
Sedmnáctiletý básník s několika kamarády ze třídy se rozhodli, že povedou rozmařilý život a vymysleli geniální plán: finance si budou opatřovat krádežemi ve vlastních rodinách! Georges sám přispěl do společného fondu nějakým prstýnkem či náhrdelníkem své sestry. V březnu 1939 byl však kolektiv mladých lupičů pochytán, arestován a soudem v Montpellier posléze ztrestán lehkou podmínkou... Celá aféra našla jedinečnou odezvu v písničce Čtyři maturanti (Les quatre bacheliers), dojemně vyzdvihující postoj otce.
8. března 1943 odjíždí (se zpožděním po třídenním váhání!) na nucené práce do Německa. V Basdorfu u Berlína rok pracuje v továrně BMW na letecké motory. Po dvanácti měsících dostává čtrnáct dní dovolené, ale už se jaksi nevrací zpátky. Skrývá se v Paříži až do osvobození.
Basdorf je pozoruhodný tím, že v tamějším táboře napsal Brassens písničky Chudák Martin (Pauvre Martin) a Ten její (Bonhomme). Dále pak zde učinil první osudovou známost s mužem jménem Pierre Onteniente, který se stal v letech slávy (přesně od roku 1956) jeho tajemníkem, manažerem i účetním. Přáteli už byli odedávna. Onteniente dostal přezdívku "Gibraltar" jakožto překážka bránící vstupu do mistrova soukromí.
Brassens se v Paříži skrýval u autolakýrníka Marcela Laplanche a jeho ženy Jeanne, oba se stali náměty několika písniček (zde alespoň Písnička pro přítele - Chanson pour l´Auvegrnat, pro Marcela, jenž pocházel z Auvergne). Tak velice k nim přilnul, že ještě dlouhá léta po osvobození žádné jiné bydlení nehledal. Právě zde napsal dobrou polovinu svého díla, a to ve velmi skromných podmínkách - myl se například v plechovém umyvadle na dvoře... Pravda, když přišel k penězům, domek pro své dva přátele odkoupil a nechal trochu vylepšit, aby se tam vešli všichni oblíbení psi a kočky.
Jeho anarchistické literární mládí pěkně charakterizuje poválečná spolupráce s časopisem "Libertaire". Posuďte jen, jakými pseudonymy podpisoval Brassens svou jazykovou rubriku (Gilles Corbeau - Jiljí Krkavec, Pípin Cadavre - Pipin Mršina a Jo la Cédille - la cédille je to nepatrné gramatické znaménko, které francouzština klade ve formě ocásku pod jistá "c"; komično toho pseudonymu budiž mi dovoleno volně vystihnout jako Jirka Nabodeníčko).
Z let 1946 - 1947 se přibližně datuje další osudová známost, Brassens potkává ženu jménem Joha Heyman. Nikdy si ji nevzal, ale nikdy ji nepřestal milovat; pro ni je psána Nežádost o ruku (La non-demande en mariage). O její existenci veřejnost dlouhá léta vůbec nevěděla, mnoho jsem nenašel ani v literatuře. Jen André Larue, Brassensův kolega z Basdorfu, o ní píše, že vyslovuje drnčivé "r" a že je slovanského původu...
Nepočítáme - li improvizována vystoupení pro kamarády na baráku během roku nucených prací, začíná Brassens hrát své písničky obecenstvu až v roce 1952. Zpočátku účinkuje s velikými problémy, například toho roku musí předčasně opustit jeviště v pařížském podniku La Villa d´Este před hrubým a nadutým publikem (navrhovali nechat ho během recitálu sedět na záchodové míse...). Pak se přes sály Trois Baudets, Pacra, Vieux - Colombier a Olympia propracovává do svého nejoblíbenějšího kabaretu Bobino. Zde hrával, když dal dohromady náležitou sérii písniček, vždy několik týdnů, ba měsíců, nepřetržitě večer co večer. A pak se věnoval dlouhé měsíce, ba roky, přípravě nového pořadu. Mimo Bobino má za sebou několik turné po Belgii a jedno po Kanadě; navzdory obtížné francouzštině svých textů vystoupil s velikým ohlasem také v Anglii.
V roce 1967 mu Francouzská akademie udělila Velkou cenu za poezii. Brassens k tomu s úsměvem poznamenal "Dali mi to, protože si mysleli, že už brzo umřu."
Měl totiž v té době za sebou několik operací a dokonce i jednu "papírovou" smrt v roce 1966. Tenkrát sama seriózní agentura AFP podala tisku zprávu o jeho úmrtí... Pomsta však byla sladká, nic žurnalismu neodpustil - viz text Chorobopis (Le bulletin de santé).
Umřel doopravdy 29. října 1981 v Saint - Gély - du - Fesc a je pochován na hřbitově v Séte v hrobce rodiny Brassens - Dagrosa.

Tady házím výběr z jeho písniček:

Download

Žádné komentáře: