fuckbook

sobota 12. března 2011

Něco málo o dětské práci

Úmluva o právech dítěte, vytvořena 20. listopadu 1989 v New Yorku a schválena většinou zemí světa, říká, že každé dítě má právo být chráněno před hospodářským vykořisťováním a před vykonáváním jakékoli práce, která pro něj může být nebezpečná, bránící jeho vzdělávání, škodící jeho zdraví, nebo jeho tělesnému, duševnímu, duchovnímu, mravnímu nebo sociálnímu rozvoji. Dále dle Úmluvy 138 (Úmluva o nejnižším věku pro vstup do zaměstnání – přijata 6. června 1973 v Ženevě)  nesmí být věková hranice pro vstup do zaměstnání nižší než 18 let. Za předpokladu, že vykonávaná práce nebrání jejich vzdělávání je ve většině rozvojových zemí povolena lehká práce dětí ve věku 12 a 13 let . Součástí obou Úmluv je také zákaz výkonu nebezpečné práce dětí mladších osmnácti let. Úmluva o nejhorších formách dětské práce zakazuje také využívání dětí ve válečných konfliktech coby dětských vojáků a práci dětí v oblasti distribuce drog, pornografie, prostituce a jiných druhů nucené práce.
Přesto jsou tyto úmluvy denně porušovány a dle zprávy „Konec dětské práce: nadosah“, vydané v květnu roku 2006 Mezinárodní organizací práce (ILO), bylo v roce 2004 na celém světě 218 miliónů pracujících dětí, zvláště v zemích tzv. Třetího světa (75% světového textilního průmyslu). Zde mohou, díky korupci a liknavosti lokálních úřadů (tyto země  mají většinou dobré zákony upravující pracovní podmínky, jejich dodržování však není efektivně kontrolováno a vynucováno), velké nadnárodní koncerny vykořisťovat děti (nejen) a využívat je jako velmi levnou pracovní sílu v dolech, na plantážích a hlavně v tzv. sweatshopech, tedy v továrnách či manufakturách, ve kterých je vyráběno zboží od textilu až po elektroniku za podmínek porušujících jak zákonné, tak etické a morální normy. Z této zprávy také můžeme vyčíst, že od roku 2000 byl zaznamenán pokles dětské práce o jedenáct procent. Tyto statistiky ovšem počítají pouze takzvaně ekonomicky aktivní děti, což zdaleka nezahrnuje všechny děti, které jsou nuceny pracovat. Velká část z nich totiž není za svou práci placena, mnohé pečují o své sourozence, staré nebo nemocné rodiče, obhospodařují pole, starají se o dobytek, nebo pracují v rodinných řemeslných dílnách. To, že se věnují činnosti pro rodinu, ale prakticky pro ty děti, kterých se to týká, neznamená žádný rozdíl oproti placené práci. Zde je zásadní to, že nemohou chodit do školy.
Budeme se blíže věnovat sweatshopům, které mají velký podíl pracujících dětí. Pracovní doba v těchto továrnách se pohybuje mezi 10-14 hodinami denně, kdy za svou práci dostanou málo výživnou kaši, případně mzdu pohybující se řádově do dvou desítek amerických centů na hodinu, což je samozřejmě zcela neodpovídající. Nejhorší jsou tzv. three in one sweatshopy – tedy tři v jednom, které kombinují noclehárnu, sklad a výrobnu. Tyto místa dělníci prakticky neopouštějí a právě zde dochází k největším katastrofám při jejich požárech, protože bývají často uzavřeny, aby dělníci nemohli vynášet zboží. Je velice lehké podlehnout dojmu, že tento problém se týká jen rozvojových zemí, sweatshopy existují ale i v zemích Evropské Unie nebo v USA. Zde není přímo zneužívána ekonomická nerovnost mezi globálním Jihem a Severem, ale většinou nepříznivá situace imigrantů, kteří ve sweatshopech pracují ilegálně.
Proč se v těchto továrnách zaměstnávají děti? Důvodů je několik. Hlavní důvod je vůbec samotné přežití, proto se některé děti také uchylují například k prostituci. K práci ve sweatshopech se děti mohou dostat například podle tohoto scénáře. Chudá rodina nedokáže pokrýt základní životní potřeby, splácet dluhy a uživit své děti a tak je rodiče pošlou pracovat, nebo za pár dolarů prodají ve víře, že budou pracovat v bohaté domácnosti, nebo se naučí řemeslu a s určitou nadějí, že jim děti budou část výplaty posílat a zlepší tím jejich životní úroveň, což ale díky neskutečně nízkým, nebo vůbec žádným mzdám není možné. Tyto děti jsou většinou verbovány náboráři a odváděny do továren daleko od domova. Tímto továrny tyto děti prakticky stoprocentně získají, přišli totiž o domov, nemají peníze, jediné co mohou dělat, aby vůbec přežili je pracovat v nelidských podmínkách. Zaměstnavatelé také preferují děti, protože mají strach a svá práva neznají. Naivita a nejistota velice usnadňuje vedení továren udržovat kázeň a disciplínu. Na vysokém počtu pracujících dětí má velký podíl i to, že pro mnoho rodin je nemožné své děti posílat do škol. Škol a učitelů je na venkově málo a aby děti mohly chodit do školy, musí jejich rodiče zaplatit školné, což je jen jeden z mnoha výdajů, mezi které patří také nákup uniformy, školních potřeb, příspěvek na stravování ve škole a další . To je pro mnoho rodin finančně zcela nedosažitelné. Postupem času děti trochu vyrostou a musí začít pomáhat v domácnosti, na poli, nebo začít přispívat do rodinného rozpočtu penězi.
Děti díky vyčerpávající práci a špatné životosprávě trpí spoustou zdravotních problémů, nejčastěji bolestmi hlavy, žaludku a potížemi dýchací soustavy, tyto problémy se samozřejmě zhoršují díky absenci zdravotní péče. Děti také velmi trpí psychicky – časté, nebo úplné odloučení od rodiny, prakticky žádný volný čas a pokud ano, tak trávený v továrně. Mezi další důsledky dětské práce patří pokračující chudoba jednotlivců, rodin i celých komunit a etnik, nepřiměřeně nízké ceny výrobků atd. Dětská práce popírá základní lidská práva, právo na vzdělání, zdraví, volný čas a lidský rozvoj.
Z dětské práce profitují samozřejmě jejich zaměstnavatelé, ať už jde o dětskou prostituci, pornografii, drogový obchod, či práci v továrnách a zemědělství, kde pracuje drtivá většina dětí (téměř 70 procent). U prvních třech jmenovaných jde hlavně o organizovaný zločin u práce v továrnách a zemědělství hlavně o nadnárodní giganty. Je nutné si uvědomit, že i zde v Evropě tuto dětskou práci podporujeme. Drtivá většina  nadnárodních korporací, na než je velice obtížné, vzhledem k jejich obratu, vyvíjet ekonomický tlak, využívá dětské práce a jsme to my, kdo kupuje jejich výrobky. Díky tomu jsou i menší firmy nuceny, pod tlakem nízkých cen zboží, přesouvat výrobu do rozvojových zemí. Takovýchto malých firem je ovšem tolik, že je velmi obtížné ne-li nemožné zjišťovat, jakým způsobem probíhá výroba jejich produktů. Organizace jako Sweatshop Watch a další pravidelně vytvářejí spotřebitelské příručky. Pro českého zákazníka je ale nákup uvedených výrobku, které by měly být stoprocentně korektní, záležitostí velmi složitou, protože tyto firmy nemají v drtivé většině případů zastoupení v České republice.
Můžeme jmenovat pár známějších značek, které využívají dětskou práci. Například velké korporace jako Monsanto a Bayer jsou zapojeny do této novodobé formy dětského otroctví – tyto hlavně v Indii, kde v období sklizně hedvábí 2006 – 2007, pracovalo na hedvábných farmách ve státech Gujarát, Andhra, Pradesh, Tamilnad a Kartnataka, které pokrývají téměř 92% celkové produkce hedvábí Indie, okolo 416,460 dětí mladších osmnácti let, z nichž většina (54%) byla dokonce mladší čtrnácti let.  Dále se jedná o firmy jako např. Converse, Nike, GAP, North Face, Adidas, H&M, American Eagle, Carrefour, Dickies, Disney, Tommy Hilfiger atd. Jako další příklad můžeme uvést zcela běžné využívání dětské práce na kakaových plantážích a políčkách v západní Africe, kdy při pěstování a prvotním zpracování kakaa využívají pěstitelé za účelem snížení nákladů více než 200 000 dětí, které pracují s mačetami, chemickými postřiky a vykonávají další nebezpečné činnosti . Paradoxní je, že v České republice zcela běžnou čokoládu, děti v Ghaně a na Pobřeží Slonoviny nikdy neochutnali, je to totiž pro ně nedosažitelný luxus, který musí jít stranou v zájmu zajištění základních životních potřeb, jakými jsou voda a potrava.
Co se dá proti dětské práci udělat? Ze strany států tlačit na továrny, aby dodržovali schválené stanovené normy a kontrolovat jejich dodržování a také kontrolovat docházku dětí do škol. Pokud jde o státy Evropské Unie, je doposud postoj Evropské komise a taktéž členských států EU takový, že snahy evropských společností bojovat proti dětské práci v nečlenských zemích by měly být dobrovolné a podle evropské či národní legislativy členských zemí by neměly být povinné. Pro „obyčejného“ člověka znamená boj proti dětské práci zejména dostatečně informovat sebe a své okolí a dle těchto informací jednat a bojkotovat firmy využívající děti ke svému obohacení. Existují značky, které neprofitují z práce dětí, například výrobky označené značkou Fair Trade. V dnešní době je samozřejmě téměř nemožné vyhnout se produktům korporací, které vyrábějí své zboží za účasti dětí. Stále však existují lokální výrobci, nebo určité prověřené značky. Místo výrobku označeném „Made In China“, u kterého si můžeme být téměř stoprocentně jistí, že byl vyroben dětskou rukou spíše volme produkty místních výrobců. Je třeba zkusit si odepřít kousek našeho blahobytu, protože si musíme uvědomit, že tento blahobyt může být vykoupený ztraceným dětstvím.


-zbpunk-

Žádné komentáře: